Nějak to necejtim. U mě dost časté, ale bohužel s tím nemůžu nic dělat. Nedokážu se přetvařovat. Hrát, že tam něco je, když to tak není. Kolikrát si pak rvu vlasy. Proč ho nechceš? Vždyť je to tak skvělej chlap. Ale …
Samozřejmě se stává, že až se teprve lidi poznají, vidí se v jiných situacích, začnou mít k sobě důvěru nebo se stanou i přáteli, … muže vše naskočit. Najednou to tam je a zasáhne tě to jako blesk z čista jasna.
Věřím však, že jednou přijde den, kdy pochopíme všechno. Co a proč se nám děje nebo dělo v našich životech. Kam nás to mělo dovést, na jakou cestu. Nebo v čem jsme se třeba měli poučit. Možná v tom konečně uvidíme náš posun. Ten důvod. To, že díky tomu, jsme tam, kde jsme. I když to v ten moment tak z odpuštěním „kurevsky“ bolelo.
Dojdeme ke vnitřnímu štěstí a míru, který bude pokud možno už trvalý nebo alespoň dlouhodobý. Nebude to furt to nahoru a dolů, vlny emocí, které prožíváme. Kor my ženy, v naší cykličnosti. Ale to je zase už jiný příběh.
Prostě se do ničeho nenuť. To, co cítíš nebo necítíš, je úplně v pořádku. Má to tak být. Vždyť víš … vše má svůj čas